V roce 2000 překvapil pětadvacetiletý Honza Hruška z Dlouhé Loučky cyklistický svět vítězstvím v prologu Giro d'Italia. Dnes předává své zkušenosti talentovaným jezdcům a své kolo i po tolika letech nenechá odpočívat.
Honzo, kdy jsi poprvé ucítil touhu stát se profesionálním cyklistou a závodit v tak prestižních závodech jako je Tour de France nebo Giro d´Italia?
Asi jsem jiný a možná někoho zklamu, ale já jsem neměl sen jezdit velké závody. Prostě mě bavilo jezdit na kole a poznávat svět kolem sebe. Autem to v dětství nešlo a pěšky to bylo pomalé. Navíc nerad běhám, takže kolo byla jasná volba. A až teprve když mě ježdění přivedlo do mého prvního týmu a pak do prvního profesionálního týmu v zahraničí, tak jsem začal snít o velkých věcech.
Kdyby sis měl zajet znovu některou z etap, která by to byla a proč?
Kdo jezdil velké etapáky, tak ví, že to strašně splývá. Je to v podstatě furt dokola. Jsou stejní závodníci, stejná cesta, stejní pořadatelé, a dokonce i ty hostesky jsou stejné. Takže si pamatuji něco, co je velký guláš střípků. Krásných střípků. Kdybych měl jet ještě něco jednou, tak asi už milionkrát omletý a zmíněný prolog ve Vatikánu. Proč? Abych věděl, jaké to bylo, protože to mám zase jen v mlze intenzivních záblesků.
Tou dobou jsi trénoval a závodil ve španělském týmu Vitalicio-Seguros. Můžeš porovnat přístup k tréninku?
Myslím, že se maká všude stejně. Rozdíl, který jsem vnímal já a to brutálně, byl v roce 2000, kdy jsem přestoupil do španělského týmu. Ten rozdíl byl především v zajištění týmu. Možná to bylo i tím, že jsem šel ze skromného českého týmu. Každopádně to byl luxusní šok. Všechno bylo v počtu a pro mě to teda bylo až zbytečně moc. Kola, auta, dresů mraky, denně masáže, všude se létalo a ještě nám vyprali a donesli oblečení až na pokoj, abychom mohli jen klepat nohama a neudělali pohyb navíc. Samozřejmě, že proti tomu chtěli, aby člověk trénoval co nejlépe. Ale to šlo hezky, když bylo o člověka takhle postaráno.
Co bys poradil mladým talentům, kteří sní o vítězství na mezinárodních závodech?
Aby jezdili na kole, protože je to baví, ne proto, že chtějí jet velký závod. Pokud jezdí pro radost, budou jezdit celý život. Pokud jezdí pro dosažení něčeho, tak až toho dosáhnou, budou mít stále dokola práci vymýšlet co dá, co dál, co dál. Ať se naučí mít rádi kolo, pohyb a volnost. Pokud mají touhu vyhrávat, ať je to jen koření k tomu, aby je bavilo jezdit a když pak něčeho dosáhnou, aby s pokorou a vděkem jezdili dál a vážili si toho, že jim rodiče, trenéři, týmy a přátelé pomohli ke kariéře sportovce, což je hodně nevšední řemeslo. Když někdo něco dělá s láskou a plným nasazením, tak ho výsledky neminou.
Víme, že máš v týmu také své malé děti. Připravuješ je už teď na Tour de France?
V žádném případě. Mám 2+2 děti a žádné jsem do cyklistiky nenutil. Ano, mají k ní blízko tím, že můj život jsou kola, ale to neznamená že i jejich život musí být plný kol. Pokud projeví zájem, tak rád maximálně pomůžu, ale je na nich kudy se vydají. Nicméně cyklistika je skvělý sport na formování osobnosti. Člověk je na kole sám, co neodšlape, to nemá a pochopí, že dělat chyby může bolet. Navíc nemám rád rodiče, co si na vlastních dětech dohánějí nějaké své nesplněné sny.
Někdy může být pro dítě náročné, pokud se do tréninku zapojují i rodiče. Co bys tedy takovým rodičům poradil?
Jak jsem řekl. Hlavně by rodič neměl po dítěti chtít něco, co není ochoten dělat sám. Myslím honit dítě do dennodenního tréninku a sám nedokázat najít morálku jet s ním. Rodič by měl být (na tréninku) parťák a ještě lépe vzor. Ztotožňuji se s rčením, že děti jsou obrazem svých rodičů. Rodič by měl vymýšlet zpestření na tréninku, zábavu, někdy hecnout a to za mě funguje. Klidně i ukázat, že něco neumí jako jeho už šikovnější dítě. Divili byste se, jak to děti baví, když tátu pečou ve vlastní šťávě a nebo doma mámě vypráví jak projeli to, co táta nedal. A aby to nebylo líto maminkám, tak zase tátovi večer ukáže, že je protaženější než máma. Mně doma kolo zakazovali, dokud nebyla hotová práce na farmě. Sám to teď praktikuji a funguje to. Nemáš uklizeno, tak nejedeš.
Naprosto souhlasíme. A kam se letos s dětma chystáte?
Už si pomalu maluji kalendář a bude to stejné. Prima Cup, nějaké kultovní závody a pár malých. Děti (a nejen moje) nejvíce na kole stresuje závod. Respektive předzávodní chvilka napětí. Takže často se stane, že než abych je nutil závodit, tak je nechám jen jezdit. Jde mně o to, aby jezdili a bavili se kolem. Sám jsem začal v 13ti a stihnout se i tak dá dost. Takže děti na závodech jsou, ale víc si užívají okolo závodní cirkus a kamarády v týmu než samotný závod. No a určitě pojedem na JUNIOR Cup, což je tak trochu povinnost, protože to pořádáme a je to naše dítě.
Jsme velmi rádi, že GHOST Team jezdí na našich pláštích. Prozraď nám, proč jste si vybrali právě nás?
Je to už tolik let, že jen těžko vzpomenu na přesný běh událostí. Je to dokonce tak dlouho, že ač je na dresech relativně nově nápis Rubena, tak když jsem teď dělal pořádek ve starém oblečení, tak jsem našel ještě dres, kde byla Rubena s hrošíkem. Celkově jsme tíhli k českým partnerům a Rubenu jsem už znal a věděl, že to je guma, co je neprůstřelná. Co člověk, to názor, ale jistota, že mě veze něco, co má fajn váhu, drží to a ještě mě to na 99 % doveze do cíle bez defektu, je pro mě osobně pádný argument.
Tak to rádi slyšíme!
No Rubena a defekt k sobě jdou jen obtížně. Je potřeba se na to kouknout trochu s odstupem. Jsou dva druhy defektu. Za jeden může jezdec a to je tak 90 % a těch 10 % je opravdu smůla. U silniční cyklistiky je nezaviněných defektů více, ale i tak se tomu dá pomoci. O defektech, kde udělá jezdec chybu se nemá smysl moc bavit. Snad jen to, že často s Rubenou trefíme něco, kde víme, že to byla chyba a že je konec. A ejhle, ona to často ustojí, a to i když neměla. To potěší. U nezaviněných je to balanc na rovnováze smůly a dobře zvolené gumy. Pokud jedu opravdu ostrý a náročný terén a vezmu si na to to nejlehčí a nejtenčí plášť, co značka dělá, tak to je opět chyba volby a ne gumy. No a někdy to prostě někdo tam nahoře zařídí a dá vám stopku, ač jste udělali vše, jak by se mělo. Zase má člověk aspoň možnost procvičit si servis.
A můžeš nám popsat své oblíbené pláště?
Nemám moc rád přezouvání. Dříve jsem to řešil více, ale jak dědkovatím, tak se snažím obout tak, abych měl klid a univerzál na celý rok, respektive alespoň půlrok. Hodně jsem si oblíbil novinku Rascal. To je moje volba na zadní kolo a hrkám ho skoro celý rok. Myslím, že to bude na dlouho moje jednička v regálu, kam si chodím pro gumy. Je rychlý a přitom i podrží a nezanáší se. Jinak předchůdce mého favorita byla vždy Scylla. Scylla je legenda! Tu dávám na předek a co potřebuji, to rozhodně umí. Podrží, dost hrubá aby jela, kam chci a přitom váhově dobrá.
Jak vůbec vidíš budoucnost plášťů v silniční cyklistice? Teď je trend, že se šířka plášťů zvětšuje. Souhlasíš s tím?
Jen koukám, co se děje. Hlavně na silnici. Za mě se foukalo 10 atmosfér a pláště měly rozměr 19 max. 21. To na čem se dnes jezdí je trend, co bych nepředpověděl ani omylem. Ale jede to. A lépe to i drží, takže logiku to má. Nejsem moc zastáncem bezduší na silnici. Ano, jede to lépe, to rozhodně, ale ve vysokých rychlostech, když přijde rychlý defekt třeba předního kola, tak to se poroučíte na "tuto" na zem. Takže tady to má trochu slabé místo. U Horských je bezduše pecka a širší ráfky přínos. Lépe se to ovládá a v zatáčkách to je čitelnější.
Je něco, čím se ve svém životě, a tedy i ve sportu, řídíš?
Mám jedno přísloví, co mě naplňuje. Řekla mi ho maminka a je funkční: „Kámen, co letí, mechem neobroste“. Tím se řídím a řídit budu, dokud mě neklepne. No a když jsem přišel do profíků, tak mě jeden moudrý člověk z profi pelotonu řekl něco, co se také dá použít jak na život, tak na sport, a i na business. Když to přeložím do češtiny, je to asi takto: „Když budeš dělat věci opravdu pořádně a s láskou, úspěch si tě dříve nebo později najde“.
