Na startu Cape Epic, jednoho z nejnáročnějších etapových závodů na horských kolech, stáli vedle sebe Filip Adel a Jaroslav Kulhavý jako dvojice nově vzniklého týmu Superior Lions. Tento závod je zkouškou nejen fyzické a technické zdatnosti, ale také psychické odolnosti. A letošní Cape Epic připravil těmto dvěma zkušeným maratoncům nejednu překážku. Byl však bezpochyby další důležitou kapitolou v kariéře obou jezdců a příležitostí ukázat sílu týmového ducha a vzájemné podpory.
Filipe, jak hodnotíš letošní závod a co tě naučil?
Vrátit se na Cape Epic pro mě znamenalo hodně, poslední tři měsíce jsem všechno směřoval právě na tenhle závod. To, že jsme museli po čtvrté etapě odstoupit mě pochopitelně mrzí, ale i to bohužel k Epicu patří. Zkrátka jsem si opět připomněl, že tady nikdo nemá nic jistého, dokud neprotne cílovou pásku. Přál jsem si nějaký výraznější výsledek, ale bohužel, když už se nám to začalo rozjíždět, tak přišel Jardův pád.
Trasy vedou jihoafrickou divočinou. Vnímáš při závodění i krásu této země?
Na kochání není při závodě pochopitelně moc času a člověk si většinou až zpětně z televizního záznamu uvědomí, jak zajímavou krajinou se vlastně jelo. Tím, jak je často trasa namotaná po trailech, tak je potřeba se neustále soustředit. Dá se ale říct, že je to bajkovy ráj.
Co je největší výzva pro jezdce během těchto 8 dnů?
Přežít to. Důležité je nespadnout a nezničit materiál. To jsou asi dvě nejzásadnější věci. Velkým strašákem jsou také střevní problémy, díky kterým každoročně odstoupí spousta týmů. S tím, že někdo bude mít během osmi etap slabší den se víceméně počítá, ale pokud se z toho nepovede zregenerovat a těch slabších dnů je víc, tak se poměrně lehce stane ze závodu utrpení. Etapy jsou samy o sobě velmi náročné a v kombinaci s prachem a extrémním vedrem to dokáže udělat své. Dojet Cape Epic zkrátka není jen tak, potřebujete výkonnost, ale zároveň štěstí.
Organizace týmu může být sama o sobě výzvou. Kdo všechno za vámi stojí a co to obnáší?
Přípravy na samotný závod začínají několik měsíců předem. Je potřeba vše důkladně naplánovat, ať už to jsou věci spojené se samotným startem, logistikou nebo výběrem ubytování. Na místě jsme fungovali ve čtyřech lidech. Honza Jobánek se staral o organizační záležitosti a zároveň o naše kola. Přítelkyně Kristýna měla za úkol vaření a marketing. Jejich denní program byl ale naprosto šílený, jeli v podstatě od čtyř ráno do deseti večer. Za to bych jim chtěl moc poděkovat, protože bez nich by se to fakt neobešlo. My jsme během dopoledne závodili a odpoledne jsme už mohli regenerovat a mít celkem pohodu.
Jak se ti letos jelo s legendou naší cyklistiky Jardou Kulhavým?
Přesně tak. Jarda je legenda, takže to bylo určitě příjemný a zároveň motivující. Začátek nám nevyšel podle představ, ale postupně jsme se rozjížděli a věřím tomu, že nebýt nešťastného pádu, tak bychom se ještě ukázali. Na kdyby se ale nehraje. Nebyli jsme jediný tým, který musel odstoupit.
Jaká je strategie při závodění ve dvojicích? Máte ji dopředu připravenou?
Samozřejmě si řekneme předem k trati to, co by bylo dobrý udělat, kde být vepředu a podobně. Zároveň jsme ale oba věděli, že plán je jedna věc a závodní realita věc druhá. Dvojice se vždycky řídí podle aktuálních pocitů a je ideální, když jsou oba vyrovnaní, ať už výkonnostně nebo ve sjezdech. Na Epicu platí pravidlo 2 minut. To je doba, která by neměla dělit závodníky ve dvojici. Při nějakém problému se může stát, hlavně po startu, když je to nepřehledné, že jeden o druhém ztratí přehled a rozestup se vytvoří. Za normálních okolností ale nemá žádný význam jezdit od sebe. Důležité je táhnout za jeden provaz a být neustále v kontaktu.
V roce 2015 jsi startoval s Honzou Jobánkem a tehdy jste se umístili na 12. místě. Jaké máš teď cíle? Pomýšlíš na top 5?
Tak v první řadě bych se na Cape Epic ještě rád někdy vrátil. Pokud bych tu možnost měl, tak bych rád svoje dosavadní maximum vylepšil. Zpětně ale na první ročník s Jobrem rád vzpomínám, přespávali jsme na závodišti ve stanu a zároveň to objeli na pevňákách bez teleskopu. Když to srovnám s letoškem, kdy jsme měli k dispozici zcela nový fully od Superioru, který byli osazený tím nejlepším, tak mi přijde neuvěřitelný, jak jsme to tenkrát zvládli.
Vyhovuje ti více sólo jízda nebo ve dvojicích?
Myslím, že ve většině případů závodí raději každý sám za sebe, protože si jede to, na co momentálně má. To je i můj případ. K Epicu dvojice ale patří a pro mě to bylo vždycky něčím zajímavý, i když to třeba nešlo podle plánu. Musíme reagovat jako tým, řešit společně krize a defekty. Potom je vždy příjemný projet cílem a říct si, že jsme to dali.
Jezdil jsi Cape Epic vždy na českých pláštích?
Nejen Cape Epic, ale celá moje maratonská kariéra je spojená s českou značkou. Asi víte jakou.
Jaký typ plášťů od Rubeny jsi pro Cape Epic zvolil?
Před samotným závodem jsem neměl úplně jasno, jakou kombinaci pojedu. Týden před závodem jsem jezdil vpředu Scyllu a vzadu Rascala. Nakonec jsem šel na jistotu a i díky množství rozbitých trailů jsem dal Scyllu i dozadu. Pro pláště je tento závod také extrémní výzva a byl jsem rád, že se můžu na obutí spolehnout. Stejně jak se posunuly za ty roky rámy a geometrie, tak to stejné platí o pláštích. Potřebujete super grip, solidní váhu a vysokou odolnost. To všechno modely Rascal a Scylla splňují. Ještě pro doplnění, pláště jsem vezl v rozměru 2.25“ s tlaky 19.5 psi v předním a 21 psi v zadním kole.
Děkujeme Ti Filipe za rozhovor a přejeme ti mnoho úspěchů a jízd bez defektů či zranění nejen v letošní sezóně, ale i v těch nadcházejících.